montessori pedagogika

mise
Dle paní Marie Montessori prochází člověk ve svém životě před dosažením dospělosti, tj. před svým plnohodnotným začleněním do společnosti, čtyřmi fázemi vývoje.

Stručně je lze charakterizovat následovně:

-> první fáze (věk 0 až 6 let): je považována za nejdůležitější, protože v tomto období se dítě setkává se vším zcela nově. Žitím a prožíváním dítě absorbuje vše kolem sebe a způsob, kterým k seznamování se světem dochází, ovlivňuje způsob myšlení a vnímání dítěte na celý jeho život. Tvoří se základy dětské osobnosti, jeho sebeuvědomění a sebehodnocení. Jako nový jedinec se nejprve dítě učí fungovat a žít samostatně (umět se najíst, obléknout, obstarat své denní rituály, atd.), ve druhé části fáze pak aktivně a uvědoměle tvořit. Pro to, aby mohl být rozvinut dětský potenciál plně, musí prostředí reflektovat dětské potřeby daného období (motorické a ruku v ruce intelektuální).

-> druhá fáze (věk 6 až 12 let): přechod mezi první a druhou fází je provázen fyzickou i psychickou proměnou. Dítě se “vytáhne”, dochází k výměně chrupu, konstitučně více vypadá jako “malý dospělý”. Z pohledu intelektu v tomto období přichází přechod od konstruktivního k abstraktnímu myšlení. Dítě je přitahováno myšlenkami o světe, jeho fungování a o vzájemných souvislostech mezi jednotlivými částmi světa v nejrůznějších oblastech (kultura, příroda, matematika, vesmír, hudba, atd.). Od otázek typu “co to je?” se posouvá k otázkám typu “proč to tak je?”, “co by bylo, kdyby …”. Sice je schopno abstrakce, ale stále je pro něj důležité věci ohmatat, mít ukotvení v konkrétních objektech či situacích. S rozšířením schopností a obzorů přichází také důležitost začlenění se do skupiny a provázanost sociálních kontaktů. Díky tomu si dítě buduje smysl pro moralitu a hledá vzory a potvrzení toho, co je v okolí (v prostředí, kde dítě přebývá) považováno za správné a co není. Tedy shrnuto, dochází k ukotvování dítěte v jeho prostředí při hledání postojů a názorů, stejně tak jako k prozkoumávání světa a jeho zákonitostí tak, aby se dítě mohlo cítit jako jeho součást a vnímalo možnost být zapojeno a nápomocno.

-> třetí fáze (věk 12 až 18 let): přechod mezi fázemi je opět provázen velkými fyzickými i mentálními změnami. Dívky “ženští”, hoši “mužní”. Mentálně jsou adolescenti v tomto období velmi křehcí a zranitelní. Hledají vlastní vnitřní integritu a jedinečnost. Chtějí se odlišovat, vymezit, být kreativní, najít své místo v komunitě, kde se nacházejí, své místo ve světě.

-> čtvrtá fáze (věk 18 až 24 let): jedinec získává nezávislost ve všech aspektech, tak aby byl samostatnou entitou se zodpovědností k lidstvu. Uzavírá se předchozí vývoj. Mladý dospělý by měl být schopen (prošel-li zdárně předchozími fázemi) převzít zodpovědnost za svůj život ve všech aspektech s vědomím toho, že nelze ustrnout a lze se posouvat celý život, a že jejich přínos spočívá i v přínosu pro společnost.

Naším cílem v Montessori Institutu je být dítěti k dispozici jak v jednotlivých fázích vývoje, tak v obdobích přechodu mezi nimi. Svým přístupem a samotným vzdělávacím procesem nabízíme co nejvíce podnětů k poznávání souvislostí o fungování světa a umožňujeme dítěti nalézat vlastní místo ve společnosti i vhodnou cestu životem. Víme, že prostředí a vhodná pravidla, které toto prostředí dotváření, formují personalitu a schopnosti jedince, a tomu odpovídá i náš přístup. Uvědomujeme si, že je více cest k oceňovaným výsledkům, pro nás je ale navíc důležitý respekt k jedinečné individualitě každého jednotlivého dítěte. Respekt, jak věříme, se ale neobejde bez důsledné laskavosti, která bývá často opomíjena.

Základním cílem montessori metody je pomoct dítěti, aby ve všech oblastech života využilo plně svůj potenciál.
Následující principy slouží k dosažení tohoto cíle.

aby dítě mohlo uspokojovat a rozvíjet touhu po znalostech, je potřeba, aby prostředí, které je obklopuje, bylo podnětné a uspokojivě na tuto touhu odpovídalo. Připravené pomůcky tyto nároky splňují. Obdobně i v sociální oblasti – nutná je podpora takového chování, které vede ke vzájemnému respektu a důvěře, k budování vztahů a zdravého sebevědomí. Učitel v montessori škole má roli průvodce, který dítě propojuje se vzdělávacím materiálem a ukazuje mu směr.

poznávání zákonitostí a vztahů, objevování nových konceptů probíhá díky práci s pomůckami. Ty byly připraveny M. Montessori tak, aby byl vždy jasný cíl práce s danou pomůcku, tedy k čemu její používání má vést a co má dítě objevit či si osvojit. Zároveň jsou dány prerekvizity nutné, pro danou pomůcku. Velmi často jsou koncipovány jako samoregulující, tedy dítě je schopno samo objevit chybu, kterou při práci s pomůckou udělá. Učitel je zde pouze ten, kdo dítěti předvede, jakým způsobem pomůcku využít a v pozdějších fázích již dítě s materiálem pracuje samo. Přes sadu pomůcek se dítě dostává od konkrétních znalostí k abstraktním, a to přes jednotlivé drobné kroky dosažené používáním jednotlivých částí.

dítě, ve chvílích nejvyššího soustředění, by nemělo být vyrušováno. činnost, kterou dítě provádí, je činnost, kterou si samo vybralo, a právě prochází plným zaujetím, což jednak napomáhá přínosu poznatků, ale také upevňuje schopnost dítěte soustředit se. V dané chvíli pracuje velmi efektivně a s jasným cílem, samotná činnost je pro něj velmi důležitá. Pokud je v takovou chvíli vyrušeno, a už zvoněním či spolužákem, toto silné zaujetí se vytrácí. Učitel by měl napomáhat tomu, aby dítě nebylo vyrušováno, stejně tak, aby nevyrušovalo jiné. To samé, platí i pro samotného učitele.

děti jsou přirozeně zvídavé a chtějí poznávat. Možnost volit si aktivitu, kterou se dané dítě bude v danou chvíli zabývat podporuje tuto přirozenou motivaci po poznávání. Proto není v montessori metodě místo pro jednotné rozvrhy, nebo každé dítě je taženo jiným zájmem a jiným přístupem k problémům. Je zde důležitý individuální přístup, který nech vede k rozvoji potenciálu daného konkrétního dítěte. Na druhou stranu, pro zachování celistvosti rozvoje dítěte, je zodpovědností učitele na základě svých pravidelných poznámek z pozorování motivovat a provázet dítě ke všem oblastem zájmu. Cílem je povzbuzovat aktivní, samostatně řízené učení se a udržovat rovnováhu zvládnutí daného učiva jednotlivci, malými skupinami i třídy jako celku.

osobnost dítěte je potřeba rozvíjet vyváženě, tedy rozvíjen nejen intelektuální potřeby, ale také se věnovat fyzickému pohybu. Dle M. Montessori navíc rozvoj intelektu probíhá ruku v ruce s pohybem („Ruka je nástroj ducha.“). Pohyb je v montessori pedagogice přítomen téměř v každé činnosti. Už jen to, že učení probíhá především při práci s pomůckami, tedy je nutno vyvinout fyzickou aktivitu jednak při samotném procesu práce s touto pomůckou, ale také při výběru pomůcky z police a jejím úklidu, což je nedílnou součástí práce s ní. Děti nemusí nutně sedět v lavicích, volí si, zda budou sedět u stolu, na zemi, gauči, či dokonce stát. Mohou se po třídě pohybovat volně, bez omezení. S tímto úzce souvisí důraz na rovnováhu mezi duševním a fyzickým zapojením (Jednota fyzického a duševního), přičemž vyváženost je podmínkou pro plnou seberealizaci jedince. V Montessori koncepci je významnou kategorií pohyb, tělesná činnost a sepjetí s přírodou.

díky tomuto principu se děti přirozeně učí navzájem. Starší děti mohou předávat své dovednosti mladším a při tom si svoje znalosti a schopnosti de facto ověřovat a upevňovat. Naopak mladší děti se učí poznávat své hranice a možnost říci si o pomoc, kdy je třeba. Přirozeně tak zde dochází k časté komunikaci dětí, při které si zákonitě tříbí i své sociální dovednosti a rozšiřují svou jazykovou úroveň.